Všechno to začalo, když jsem byl malý kluk. Tátínek nosil na krku fotoaparát a já ho fascinovaně sledoval – jak se zastavuje, dívá se, přemýšlí… a pak stiskne spoušť. Tehdy jsem ještě nechápal, co přesně ho na tom tak baví. Ale když mi jednou půjčil svůj fotoaparát do ruky, všechno se změnilo.

Najednou jsem svět kolem sebe začal vnímat jinak. Lidé, předměty, stíny, světlo – všechno mělo nový rozměr. Nešlo jen o to něco vyfotit. Šlo o to vidět to jinak. Zajímavěji. Hledat krásu v obyčejnosti, zachytit něco, co není na první pohled vidět. Velkou zásluhu na tom, že se fotografie stala mou cestou, má celá moje rodina. Podporovali mě od úplného začátku.  A tato podpora trvá dodnes. Díky nim jsem se nikdy nebál jít svou cestou. Díky nim jsem mohl proměnit koníček v povolání.

Fotografie se pro mě stala něčím víc než jen koníčkem. Byla to forma, jak vyjádřit, co cítím, co vidím, co mě fascinuje. Dlouhé hodiny v temné komoře, první digitální pokusy, euforie z povedeného záběru… To všechno mě formovalo.

A tak se stalo, že se z dětské záliby stalo moje povolání. Nešlo o rozhodnutí z rozumu – prostě jsem šel cestou, která mi dávala smysl. Dnes mám za sebou stovky projektů, ale stále mě to nepřestává bavit. Naopak. Každé focení je pro mě novou výzvou a zároveň návratem k tomu prvotnímu nadšení, které jsem cítil jako kluk vedle táty. Velký vliv na mě mělo také dálkové studium fotografické konzervatoře pod vedením pana prof. Šmoka.

Snažím se v každém snímku zachytit něco víc – atmosféru, detail, emoci, kterou slovy těžko popíšeme. Věřím, že dobrá fotografie není jen o technice. Je o citu. A ten si s sebou neseme celý život - nebo aspoň já.